Velkým tématem na tanečních školách bývá tělesná konstituce studentek a jejich váha. Ta se přísně sleduje. Na školách většinou probíhá veřejné vážení – někde týdně, někde měsíčně, někde jen v prvních ročnících. Právě to je pro dospívající dívky často traumatizující.
„Každé ráno, kdy mělo být vážení, jsem si doma na kuchyňské váze vážila jednotlivé kusy oblečení, aby mi to náhodou nepřidalo nějaký gram, a snažila jsem se jít na záchod, abych prostě vážila co nejméně,“ vzpomínala bývalá studentka.
Absolventky popisovaly, jaký zažívaly tlak na to, aby dosahovaly požadovaných tělesných proporcí. „Spolužačka, která byla tělesně robustnější, dostala horší známku z tance výhradně kvůli své postavě, nikoli kvůli technickému provedení,“ řekla jedna z nich.
„Smůlu měly ty holky, kterým narostla prsa,“ konstatovala další. „Vyčítali mi, že mám velká prsa, tak ať si to prý něčím svážu, abych je ‚připlácla‘, a ona tak nebyla tolik vidět a aby neskákala,“ dosvědčuje jiná bývalá studentka.
[chooze:article;value:641749]
Každá mince má dvě strany
Vážení a tlak na postavu mají ale samozřejmě i druhou stranu mince a své důvody. „V baletu je důležitá estetika a jsou nějaká nepsaná pravidla, jak by ten tanečník měl vypadat,“ popsala absolventka. „Další věc je, že tam je samozřejmě také partneřina, kdy kluci mohli zvedat jenom tanečnice do 50 kilo,“ dodala absolventka Tereza Chábová.
„Za mě je dost nefér, že to vážení se takhle vypichuje na adresu těch pedagogů, protože to má své odůvodnění, a za mě dost smysluplné. Když potom ty holky nevážíte, necháte je dřít další čtyři roky, přestože předem víte, že s touto postavou je stejně nikdy nikam nevezmou. Takže víte, že ta holka bude trpět, a místo toho jste ji mohli poslat na gympl,“ hájila přístup další respondentka a vysvětlila, že když jsou dívky na školu přijímány, je v jejich věku těžké odhadnout, jak jejich postava bude vypadat, když se začnou vyvíjet.
Způsoby, jak dívkám říci, že by měly na své postavě zapracovat, bohužel ale nabývají vždy jemné. „Upozorňovali na mou postavu velice často na praktických lekcích, ať už bez okolků slovy ‚Musíš zhubnout‘, rýpnutím prsty do zadku nebo stehen se slovy ‚tvaroh‘ nebo promlouváním do duše, ať se doma svlékneme donaha a podíváme se na sebe do zrcadla, abychom si uvědomily, jak vypadáme a že je s tím třeba něco dělat,“ popsala bývalá studentka.
[chooze:article;value:639072]
To může vést z nebezpečnému jednání
V některých případech mohou mít tyto poznámky i nebezpečné důsledky. „Já osobně jsem byla z těch, kteří měla tu postavu zadarmo. Ale viděla jsem, že spousta mých spolužaček se drží zpátky, co se týče jídla,“ uvedla jedna z absolventek.
„Byly doby, kdy jsem si ubližovala za to, když jsem něco snědla. Také jsem se dočetla, že by na hubnutí mohl pomoct nikotin, tak jsem zkusila i kouření, což mi ke shození váhy teda nepomohlo,“ vzpomínala jiná. „Měla jsem i spolužačku s poruchou přijmu potravy. Vydržela až do osmého ročníku. Prostě s tím bojovala,“ řekla Tereza.
Poznámky se netýkaly jen postavy
„Často je vám připomínané, že pokud nechcete, pokud to bolí, pokud nemůžete, tak dveře jsou tamhle a tady stojí sto dalších holek, které touží mít vaše místo. Takže tím je podporovaná nějaká vzájemná konkurence a pocit nahraditelnosti. Nikdo vás nepotřebuje a vy sama musíte vědět, že chcete být součástí a být ochotná pro to udělat co nejvíc,“ popsala prostředí jedna z respondentek.
„Některých vyučujících jsem se vyloženě bála natolik, že jsem je nechtěla ani potkat na chodbě, natož s nimi mít lekci. Před lekcí jsem byla hrozně ve stresu. Také jsem zažila, že se spolužačka počůrala, protože měla z vyučující takový strach, že se bála říct, že potřebuje na záchod. Nebo jedna spolužačka během lekce zvracela, nejspíš vyčerpáním, a reakce vyučujícího byla, že je to projev slabosti,“ vzpomínala další absolventka.
Na druhou stranu, najdou se i studentky, které podobnou zkušenost nemají. „Mě nikdy nikdo neponižoval. To, že nám třeba pedagožka řekla v prvním ročníku ‚Holky, máte zadky až na Václaváku‘, jsem nebrala jako ponižování,“ uvedla Tereza.
[chooze:article;value:618068]
Častý je odchod nebo ztráta vztahu k tanci
„Ze školy jsem odešla. Hrozně jsem to obrečela, už od školky jsem se chtěla živit tancem a pak být třeba choreografka, ale už jsem ten nátlak, hlavně na postavu, prostě nezvládala,“ uvedla bývalá studentka.
Ostatní respondentky školu dokončily. K odchodu však mnoho z nich také daleko nemělo. „Během studia jsem několikrát přemýšlela nad tím, že bych odešla. Myslím si, že to bylo fakt každý rok. Možná až ten poslední jsem říkala, že už to dostudovat musím,“ vzpomínala jedna z nich.
Podobně mluvila i jiná respondentka. Školu sice dokončila, ovlivnila ale její vztah k tanci. „Moje láska k tanci zmizela v podstatě hned první den v prvním ročníku, kdy na nás naše profesorka na klasický balet křičela a začala do nás drtit techniku, jako kdyby měl svět zítra skončit. Asi už jsem nikdy netančila s opravdovou láskou k tanci jako takovému. Po skončení studia jsem balet nenáviděla a doufala, že na sebe nikdy už neobléknu něco, jako je dres, silonky a baletní boty,“ dodala.
Třeba Tereza nad odchodem ale nikdy nepřemýšlela. „Samozřejmě někdo je citlivější, takže někdo to prostě nezvládne. Proto taky po těch letech někdo odpadl, prostě to nebylo pro něj. To samozřejmě takhle je. Nastupovalo nás asi 23 a školu nás po osmi letech vyšlo 14. Já jsem teda vydržela do konce, mě to nijak nesemlelo,“ uvedla.
Problematika je širší
Prostředí není dle respondentek problematické jen na školách, ale v celém oboru jako takovém. „Ten systém divadel, která čekají na ty tanečníky, je stejný, ne-li horší. Takže proto je ta příprava nejspíše taková, jaká je,“ uvedla jedna z nich.
„Je důležité si uvědomit, že student taneční konzervatoře není běžný student. Tanečník je brán jako vrcholový sportovec,“ hájila prostředí Tereza. To si uvědomují i další absolventky. „Nechci tvrdit, že prostředí bylo pouze negativní. Byli zde i pedagogové, kteří byli féroví, profesionální a podporující a dokázali vytvořit bezpečný a inspirativní prostor,“ uvedla jedna z respondentek. Na tom se dívky shodují.
„Upřímně, když se na to dívám takhle zpětně po sedmi letech, tak té školy vůbec nelituji. Myslím si, že to byla taková škola života, která mě donutila předčasně dospět, ale taky mě naučila obrovské síle a vytrvalosti,“ dodala další. Ta společně s Terezou vyzdvihovala také sílu komunity spolužáků, kteří si navzájem pomáhali těžké chvíle přestát.
]]>